Pižmoň severní – cesta zpátky do pravěku

Článek vezme čtenáře do starých časů. Dob, kdy člověk dokázal udržet pozornost u souvislejšího textu a délce větší, než je 280 znaků. Tím se chci omluvit všem, kdo už tuto schopnost pozbyli. Doufám, že i tak vám delší povídání o mé zimní výpravě za pižmoni, může něco nabídnout. Je totiž proloženo množstvím fotografií, které jsem letos v Norsku pořídil a které zatím nespatřily světlo světa. Dozvíte se jaké radosti a strasti obnáší zimní fotografování pižmoňů. Věřím, že článek někomu může usnadnit “práci”, pokud by se chtěl vydat za podobným cílem.

Kdo je pižmoň a kde se vzal nápad ho vůbec fotit?

V dobách ledových, za časů trvalého zalednění střední Evropy, byl pižmoň severní spásačem také na našem území. Jeho kosterní pozůstatky se našly dokonce v nedalekém Moravském Krasu. S ústupem zalednění se stáhl do oblasti Grónska a kanadské Arktidy, kde dnes jeho populace přežívá dodnes.  Pižmoň je obecně vzato klidně zvíře, na druhou stranu i přes svou váhu až 450 kilo dokáže být překvapivě svižný a zvláště v době říje poměrně nerudný. Za bezpečnou vzdálenost se považuje 200m a za její nerespektování už bohužel nejeden člověk zaplatil životem.

Asi nebudu jediný, kdo po shlédnutí arktických fotek pižmoňů od Vincenta Muniera a dalších světově proslulých fotografů toužil fotografovat tyhle mýtické tvory v zimním období. Kontrast tmavé srsti pižmoňů s nekonečnými bílými pláněmi severských hor dává velký prostor pro fotografickou kreativitu od minimalistických kompozic až po detailněji laděné snímky. Focení pižmoňů v zimě má však mnohá úskalí. O některých jsem věděl dopředu, další vyvstaly až v průběhu mého prvního pobytu v zimě na severu.

Dlouho jsem zvažoval jestli zimní cestu za pižmoni pojmout jako při mé první podzimní výpravě za nimi a spát ve stanu, nebo zvolit komfort horské chaty, ze které za nimi budu přes den vyrážet. Nakonec jsem šel do druhé varianty a jsem tomu z více důvodů rád. Představoval jsem si, že podmínky tu budou srovnatelné třeba s Alpami, kde jsem párkrát v zimě stanoval, ale zima na severu byla drsnější. Bydleli jsem se ženou v útulné a celkem levné chatičce pod horami, kde byla voda, elektřina a kamna, tudíž nám tu nic nechybělo a zároveň bylo velmi praktické moci si každý den vše dosušit a vyrážet vstříc dobrodružství z tepla.

Když jsem za pižmoni byl posledně, během 3 denního treku v NP Dovrefjell jsem viděl nějakých 35 jedinců. Při promýšlení detailů zimní výpravy, jsem zjistil, že najít pižmoně v zimě bude mnohem náročnější. Nejenom, že se člověk v horách nedostane tak daleko, ale hlavně se pižmoni shlukují a stahují na specifická místa a na rozdíl od jiných ročních období tolik neputují krajinou. Trochu mě taky znejistilo, že i zkušení fotografové tu po pižmoních marně pátrali třeba týden. Začal jsem tedy uvažovat jestli by přece jen nebyla jistější varianta najmout si místního guida, který ví, kde se pižmoni pohybují. Poté, co jsem jednoho takového člověka našel a zjistil, kolik jeden den s ním stojí (3000Norských korun/den), rychle jsem si to rozmyslel a řekl si, že zkusím štěstí na vlastní pěst.

Začátečnické štěstí

Má obava, jestli bude na Dovrefjellských kopcích začátkem března ještě dost sněhu se ukázala jako lichá a hned po příjezdu jsem zjistil, že i dole pod kopci je sněhu víc než dost. V průběhu našeho pobytu v Norsku sněhu ještě připadlo, takže jsme měli poslední den, co dělat, abychom autem vůbec odjeli. Dostatek sněhu sice dával naději na hezké zimní fotky, ale o to náročnější byl pohyb krajinou. Chodil jsem především na sněžnicích, které byly výhodné hlavně ve svazích a kamenitém terénu, dole pod kopci se však hodně bořily a ujít třeba 20 km za den byl v tomhle terénu sportovní výkon. Rychleji se dalo pohybovat na běžkách, ale ty zase nebyly moc použitelné na členitých a kamenitých svazích, kde vítr vyfoukal sníh až na vegetaci. Jelikož to jsou přesně ta místa, kam se pižmoni v zimě stahují, sněžnice byly mou primární volbou.

Hned první den jsem měl veliké štěstí. Vydal jsem se na jedno předem vytipované místo v kopcích a když jsem na něj asi po půl dni doplahočil, našel jsem tam stádečko pižmoňů a nedaleko něj i guida, kterého jsem před odletem oslovoval. Tohle začátečnické štěstí bylo vykoupeno pochodem v mrazu a velké vichřici s mizivou viditelností. Pokud zdejší krajinu neznáte, je určitě lepší vydat se do kopců alespoň ve dvou, ideálně i s GPSkou a ještě sledovat předpověď počasí, protože ztratit se v bílé mlze by tady nebylo nic složitého. Rozhodně doporučuju vzít si s sebou taky dalekohled. I s ním byl občas nadlidský úkol rozlišit, jestli jsou černé tečky v dálce pižmoni nebo jen kameny a mnohdy nezbylo než to prostě jít zjistit, což vždycky stálo hodně sil. Taky se mi osvědčily lyžařské brýle. Ostré ledové krystalky unášené poryvy větru, které člověku obrušují tváře se vydržet ještě dají. Obroušení očí mi už přijde lepší oželet. Pižmoně jsem tedy sice viděl hned první den, ale na pořádnou fotku to jednoduše nebylo. Taky jsem zahlédl jednoho bělokura, a to až v okamžiku, kdy se přede mnou pokusil popolétnout, pak už jsem jen sledoval jak ho vichr unáší stovky metrů daleko.

Norská pohostinnost

Další den jsem se vydal opět se sněžnicemi do nižších partií poohlédnout se po zajících, jejichž stopy jsou v oblasti všudypřítomné, bělokurech a třeba i sovici krahujové. Poměrně záhy jsem zjistil, že je všude zhruba půl metru prašanu, který dost znesnadňuje pohyb. Po pár kilometrech plahočení jsem byl nejen vyčerpaný, ale taky se mi podařilo špatným došlápnutím rozbít sněžnici, což mi následný návrat rozhodně neusnadnilo. Celkem jsem za ten den nachodil bezmála 20 km a neviděl jsem ani chlup. Další den jsem ráno vyrazil poohlédnout se po nových sněžnicích do blízkého městečka, kde byl jediný obchod se sportovními potřebami. Ukázalo se, že majitel se právě vrátil z měsíční dovolené a ještě nestihl doobjednat zboží, takže žádné sněžnice v obchodě neměl. Hned ale přišel s návrhem, že si můžu půjčit jeho vlastní, protože je teď po dobu mého pobytu v Norsku, nebude potřebovat. Jelikož nemohl odejít z obchodu, tak mě jen instruoval, kde má sněžnice ve svém nezamčeném domě pověšené na zdi a prý stačí, když je před návratem pověsím zase na místo. Tak nějak vypadá norská pohostinnost v praxi. Musím říct, že mě tenhle obětavý prodavač vytrhl trn z paty a je dost možné, že bez něj, bych žádné slušné fotky pižmoňů nedovezl.

Zimní focení na severu

Jak jsem už zmínil, pižmoni si v zimě vybírají ty nejvíc návětrné partie svahů a jelikož jsou severské kopce téměř bez vegetace, rychlost větru tu dosahuje závratných rychlostí. To při focení obnáší nutnost snášet značný diskomfort a hned několik praktických obtíží. Silný vítr v zimě znamená pro našince těžko představitelně rychlé tepelné ztráty. I s dvěmi péřovými bundami na sobě se některé dny nahoře u pižmoňů celý den vydržet prostě nedalo. Jako celkem klíčové se mi jevilo připravit si vše potřebné k focení už dole pod hranicí lesa, protože nad ní toho člověk kvůli větru mnoho nevymyslí, resp. třeba i vymyslí, ale už nerealizuje.

Například takové sundání si rukavic může být tím posledním, co tam nahoře člověk udělá. Celkem živě si vybavuji, jak jsem kdysi v zimě v Alpách ve 2000 m. n. m. v -14°C na půl minutky sundal rukavice, abych si zapnul vázání sněžnic. Odměnou za to mi byly, omrzlé prsty takovým způsobem, že jsem na měsíc ztratil cit v několika z nich. Tady by byly tepelné ztráty vzhledem ke studenému nárazovému větru možná ještě rychlejší. V praxi je tedy velmi žádoucí, mít všechno potřebné někde po ruce (baterky do foťáku, věci na dooblečení atd.). Celkem dobré je mít taky všechno klíčové přivázané. Osobně jsem viděl, jak vichr tam nahoře strhl jednomu nešťastníkovi napůl nasazenou rukavici z ruky a dotyčný už ji nikdy neviděl. Naštěstí měl dotyčný rukavice náhradní, jinak by se nejspíš nevyhnul omrzlinám. Podobně je to třeba s kartou ve foťáku – nejlepší je jít nahoru s prázdnou kartou, protože riziko, že jí člověku při výměně z promrzlých prstech bez citu vichr odnese, není vůbec malé.

Silný vítr často nese množství sněhu skrze který není moc vidět a tudíž ani nejde fotit. Fotografovat tedy šlo vždy jen mimo poryvy větru, což bývalo často jen několik vteřin. Zároveň bylo potřeba dávat pozor, aby sněhový poryv nešel přímo proti objektivu, protože se na něm pak celkem rychle vytvářela vrstva námrazy a sněhu, kterou v těchto podmínkách v podstatě nešlo odstranit. Na nějaké otírání hadříkem člověk v těchhle podmínkách může zapomenout. Podobné to bylo s výměnou objektivu na těle fotoaparátu. Úplné bezvětří jsem nahoře za celých 8 dní nezažil a tak jsem téměř celou dobu fotil pouze s jedním objektivem. Přišlo mi to jako lepší volba než pak tam nahoře řešit, co dělat s ledem a sněhem na čipu. Používám především pevná skla, občas jsem si říkal, že by mohl být výhodnější zoom objektiv. Na druhou stranu, jsem při zimním focení zubrů v Polsku zjistil, že když se do výsuvné části zoom objektivu (tehdy se to týkalo Tamronu 150-600mm g2) dostane sníh a led, tak objektiv vypovídá službu a po nějaké době se mu zamlží přední čočka zevnitř, což je v terénu celkem neřešitelná záležitost. Pokud bych tedy uvažoval o zoom objektivu, šel bych rozhodně do takového, kde se zoom nevysouvá mechanicky, ale je interní.

Focení zamrzlých velikánů

K vysněným snímkům pižmoňů s námrazou je potřeba mít “štěstí” na špatné počasí. To ale zároveň nesmí být tak špatné, aby v něm člověk nevydržel a nebo se k pižmoňům třeba vůbec nedostal. Dva dny z naší 8 denní cesty byl nahoře na kopcích tak silný vítr, že se tam nedalo ani chodit a tak jsem si o pižmoních mohl nechat jenom zdát. Ideální “špatné” podmínky nastaly až pátý den. Dopoledne bylo jasno a když mi asi po půl dni u nehybně ležících pižmoňů začínala být zima a chystal jsem se k návratu, všiml jsem si, že na mém batohu, který jsem měl celou dobu na zemi se začíná vytvářet vrstva ledu. Dopadající sníh se na něm z neznámého důvodu nejdříve rozpouštěl a pak okamžitě přimrzal. Hned jsem se vrátil k pižmoňům, u kterých probíhal stejný proces. Postupně se na nich utvářela vrstva ledu se sněhem a po nějaké hodince už byli celí zavátí a namrzlí, což vytvořilo úžasné podmínky k focení. Když před sebou mám zajímavý motiv, obvykle zapomínám na hlad, žízeň a jakýkoliv nepohodlí a prostě fotím. Tady už jsem se ale klepal zimou půl druhé hodiny tak, že mi nebyla moc platná ani stabilizace ve foťáku. Navíc byla už jen zhruba hodinka do západu slunce a vracet se po tmě se mi opravdu nechtělo. Když jsem se sbíral k odchodu podruhé, jeden z pižmoňů se zvednul a mohutným házením hlavou a srstí na těle ze sebe začal setřásat všechen namrzlý led. V ten moment mě napadlo, že by ho ostatní pižmoni ze stáda mohli brzo následovat a bylo by skvělé zachytit tenhle moment u nejblíž ležícího a nejvíc zasněženého jedince. Bylo mi jasné, že předpokládané setřásání sněhu pižmoňovi bude trvat nejspíš jen pár vteřin, takže bude potřeba hodně štěstí v tom, aby se zrovna netrefilo do poryvu větru, kdy je nulová viditelnost. Po další půl hodince čekání kýžený moment skutečně nastal. Přesto, že jsem použil sekvenční snímání vznikla z toho jediná použitelná fotografie, kterou však považuju za nejzdařilejší z celé výpravy.

Snad zase někdy

Už teď, když sedím v teple horského srubu v Krkonoších a dopisuju tohle ohlédnutí za zimní výpravou za pižmoni mi je jasné, že se budu potřebovat schladit a s příchodem zimy se mi po pižmoních zase zasteskne. Věřím, že jsem za nimi nebyl naposledy a brzo začnu spřádat plány o další cestě za nimi. Pokud, by se mnou měl někdo příště zájem spojit síly, může se mi ozvat.

Pižmoň severní, NP Dovrefjell, Norsko, Nikkon Z6 + Nikkor 500mm f/5,6 pf vr + 1,4 TC, 4. 3. 2023

Článek byl původně publikován na www.janpokluda.cz

Celkovo 2,521 zobrazení, z toho dnes 4 !