Finsko s medvědy a rosomáky – tento trip na nás kvůli covidové pandemii čekal dlouhé dva roky. Nakonec jsme se, ale dočkali a stálo to opravdu za to! Prakticky každý den jsme měli setkání hned s několika medvědy a setkání to byla opravdu velmi blízká…
Necelé dva týdny před odletem jsem začal bedlivě sledovat atmosférické modely, abych se dostatečně připravil na skandinávské rozmary počasí, které modely zprvu nemalovaly rozhodně v příliš přívětivé podobě. Naštěstí týden před odletem se začaly objevovat i náznaky na nějaké ty sluneční paprsky a přesně tak to nakonec i dopadlo. Užili jsme si tak pestrou škálu povětrnostních podmínek s rozmanitými světelnými podmínkami.
Na letišti v Praze jsme se sešli ve středu 15.6. dopoledne v osmičlenné sestavě včetně našeho matadora Ondry Prosického, který „medvědí Finsko“ absolvoval již několikrát a pokaždé měl údajně něco velkého před objektivem. Natěšení z cesty se tak stalé více zvyšovalo! Po krátkém uvítání jsme se přesunuli do haly k odbavení, které naštěstí proběhlo bez problémů a to včetně (nejen mého) foto batohu, který o polovinu převyšoval limit pro kabinové zavazadlo (povolených 10 kg) a to jsem v něm měl čistě jen foto techniku bez oblečení a jiných osobních pomůcek.
Z Prahy jsme se do vzduchu odlepili přesně v 11:35 h a do finského Oulu s přestupem v Helsinkách jsme dosedli v 16:55 h tamního času s jednohodinovým posunem (+3 h UTC). Cesta letadlem byla v porovnání s tím co na nás následně čekalo při přesunu napříč Finskem relaxační koupelí.
Oulu, největší město severního Finska totiž leží na severovýchodním pobřeží Botnického zálivu Baltského moře a naše medvědí oblast se nacházela přesně na opačné straně na východ v bezprostřední blízkosti ruských hranic – cca 250 km daleko.
Čekala nás tak strastiplná cesta v nepohodlné drožce (mikrobusu), ve kterém jsme byli natěsnáni jako sardinky v konzervě se 120 % obsahem dofouknutým kysličníkem. Veškerá zavazadla včetně foto techniky celou cestu poskakovala za námi na káře z čehož jsem neměl rozhodně dobrý pocit a toto beru jako velkou a zásadní výtku celé výpravy! Velmi plynulá 3,5 h jízda našeho skandinávského drivera Juho Kankkůnena (kterého jsem vlivem neuvěřitelné podoby takto pojmenoval), dovezla na „žebřiňáku“ naše foto vybavení bez sebemenší újmy, naštěstí!
Na naší medvědí základnu jsme dorazili se zastávkou v sámošce pro místní „pivoňky“ asi kolem 21 h. Po krátkém vybalení jsme se sešli všichni na večerním briefingu, kde jsme se rozdělili do dvojic dle kategorií foto systémů: 1) Sonkaři, 2) digiscopinisti zahrnujíc podkategorie Nicónistů, Canónistů a dalších mobilo-dalekohledů . Každá z těchto dvojic se pak na druhý den vydala divočinou finské tajgy mezi vysněné medvědy, rosomáky a vlky k jednomu z jezer. Za tři dny stačila pak každá z dvojic obejít dvě až tři tamní jezera.
Hned první den, jen pár minut po našem odchodu jsme zaznamenali na stezce první vzdálenější setkání s medvědem. Za další 2 h pak přišlo setkání, ale opravdu velmi velké a velmi blízké se samotným králem bažiny. To jsme již byli s Ondrou uvelebeni na cílovém místě u jezera. Zajímavostí je, že o jeho příchodu jsem nevěděl do poslední chvíle a to se zastavil na vzdálenost pouhých 30 m od nás! Velmi statný medvěd následně prošel kolem nás v bezprostřední blízkosti (cca 15 m) směrem k dalšímu jezeru. V ten okamžik padla moje první foto série.
Z medvěda šel skutečný respekt a já nevěděl, zda-li mám fotit nebo jen pozorovat! Nechtělo se mi věřit, že vyšel z neprostupné tajgy, na jejímž okraji jsme se nacházeli tak neslyšně, že bychom nezaznamenali jeho příchod, zapraskání či zašustění sebemenší větvičky. Stále jsem dumal a lámal si hlavu nad tím, že našlapování tak velkého kolosu (250 – 500 kg) přece musí být z logiky věci slyšet….. no, nebylo (a že mám velmi dobrý sluch) a to jsme medvědů za celou dobu viděli opravdu hodně.
Počasí nám zpočátku příliš nepřálo. První noc občas slabě pršelo, ale srážky postupně během noci ustaly a druhý den se v odpoledních hodinách začala dokonce trhat i oblačnost. Má předpověď vyšla beze zbytku! Během večera nás provázelo nádherně zlatavé světlo. Bohužel, žádné zvířátko se nám v tu dobu ne a ne ukázat :-/ Noc bez tmy zde v tomto ročním období trvá pouhé dvě a půl hodiny. Slunce zapadá ve 23:45 h a vychází hned v zápětí ve 2:15 h. Světla při jasné obloze bývá po celou dobu stále dost a nejen večery jsou tu tak velmi dlouhé a magicky kouzelné!
Jakmile se ale sešeřilo, dorazil na scénu první medvěd, který obcházel naše menší jezero po protilehlém břehu. Světlo téměř stále ještě denní bylo velmi dostatečné a možná proto se medvěd nechtěl příliš zastavovat. Na otevřených plochách na něj totiž velmi útočně doráží rackové a zahánějí medvědy zpět do lesa. Ti pak dávají přednost okolím jezer až za šera.
Chvíli po něm k nám zprava běží nějaké menší černě vzhlížející zvířátko – rosomák sibiřský, kterého jsme měli během našeho tripu také v hledáčku. Tento přízrak bažin jsem si přál alespoň zahlédnout. A měli jsme veliké štěstí, rosomák si to přištrádoval přímo před naše objektivy! Jelikož jeho návštěvy oblíbených míst bývají na rozdíl od medvědů nepravidelné a navíc s odstupem několika dní, stal se pro nás jakousi zlatou hvězdou celé výpravy a to doslova.
Rosomák sibiřský, kterému se také přezdívá „hyena severu” je největší lasicovitou šelmou, která tak trochu připomíná malého medvěda. A je to šelma opravdu udatná, s reputací zuřivého, silného a nebojácného zvířete. Má schopnost ulovit mnohem většího živočicha než je on sám! Při honu za jídlem převrací klády a kameny, nahlíží do děr a hrabe v nich. Když sníh pokryje krajinu, široké osrstěné tlapy mu umožňují dohnat v hlubokém sněhu takřka každou kořist.
Laťku ambicí, jak už to tak bývá, jsem s každým novým druhem posouval stále výš a výš až jsem se přistihl, že začínám pomalu, ale jistě vyhlížet vlčí smečku, která se zde na ruských hranicích v této oblasti také pohybuje. Takové štěstí jsme, ale bohužel již neměli a nebo možná i měli, ale příležitost jsme promarnili spánkem, který jsme si únavou pravidelně dopřávali obklopeni společností medvědů.
Třetí den jsme se s Ondrou posunuli na další místo, na konec jezera, na který navazoval menší skalní útvar s vyběhanou medvědí stezkou. Den předem zde byly holky (Jana s Radkou) a nějaký ten méďa se jim prý vedle skály také objevil. Medvědovi by to na té skále slušelo, pomyslel jsem si při letmém pohledu na ní. Sotva jsme stačili vybalit foto techniku, medvěd jakoby vycítil moje přání. Krátce se zastavil na jejím vrcholu a poté pomaličku začal sestupovat směrem k nám dolů k jezeru.
Že je opravdu hodně blízko mi došlo až ve chvíli, kdy jsem zjistil, že se mi nevejde do záběru! Pozorováním přes hledáček neexistuje prakticky jakýkoliv přesnější odhad vzdálenosti, takže pokud se člověk nechá maličko unést, může být následně i trochu překvapen. Medvěd se po pár dalších krocích k nám zastavil, zavětřil a s projevem dalšího nezájmu se otočil a namířil si to z volného prostoru zpět do tajgy.
Toho večera jsme medvěda zahlédli ještě jednou, ale to již bylo hodně málo světla. Mezi tím kolem jezera bylo ten večer stále živo. Z nenadání se ozval nedaleko od nás ze země křik racků tak podivný, že jsem ihned otočil objektiv do patřičného směru, abych zjistil o co jde. Zprvu jsem si myslel, že se snad rackové páří, ale šedavá barva na bílém rackovi mi hrubě neseděla. Než jsem se nadál vznesl se jestřáb i s rackem v pařátech. Pustil jsem sekvenci, ale vše bylo v tak rychlém sledu, že jsem nestačil „překvrdlat“ parametry na těle a tak dvě fotky racka v pařátech hlavou dolů vznikly pouze jen jako dokumentační.
Poslední den ráno pak před nás přilétl vodouš šedý z řádu bahňáků a my s ním zakončili velmi úspěšný pobyt v divočině finské tajgy. Zbýval zrychlený přesun na základnu, hygiena, přeskládání techniky a v 9 h dopoledne jsme již byli na cestě na letiště do vzdáleného Oulu, odkud jsme za deště a v 10 °C odlétali do Helsinek a následně zpět domů. Do Prahy jsme dosedli v neděli 19.6. v 18:45 h za tropicky příšerných 39 °C.
Z této velmi úspěšné expedice jsem si dovezl přes 1.600 snímků medvědů, rosomáků a dalších druhů. Ani po několika dnech jsem stále ještě nevstřebal všechny ty úžasné dojmy a hluboké zážitky z každodenních blízkých setkání s těmito severskými velikány. Vím, ale jistě, že setkání to nebyla rozhodně poslední!
Na závěr bych rád poděkoval Ondrovi Prosickému za tuto skvělou severskou výpravu a celé naší foto partě (Janě, Radce, Zdendovi, Martinovi, Bobovi a Rasťovi) za bezvadnou a přátelskou atmosféru plnou legrácek a neutuchajícího humoru!
Celkovo 930 zobrazení, z toho dnes 2 !
Super Josef , pekný fotoreport 😉